Pohádky a pověry

Čarodějnice

Podzimní listí začínalo lehce žloutnout a babí léto protkávalo krajinu jako krajkou, nesené větrem. Les voněl houbami a starosta Štěpánovic právě rozvážně kráčel s košíkem plným hub, zálibně se dívajíc na zralé šípky, v jeho mysli již změněné v šípkové víno.

„Pomoc, pomozte mi, člověče“, ozvalo se nad jeho hlavou. Udiveně pohlédl vzhůru a lekl se podruhé. V mohutných větvích dubu byla zaklíněná podivná bába i s koštětem.

„Nekoukejte jako vejr a pohněte s sebou“, vzala to už zostra. Starosta jako ve snách zavolal syna Matěje a spolu s ním bábu vysvobodili. Sotva byla dole, koukli po sobě a oba je naráz napadlo: „Je to čarodějnice!“. Bába blýskla očima: „To se ví panáčkové, že jsem, nějak se mi při letu pokazilo koště, ale že jste mi pomohli, nemusíte se bát. Můžete si přát nějaké přání, ale rychle, musím si letět zaopatřit nové koště.“ Starosta se v zamýšlení podrbal na hlavě a než stačil Matěj něco říct, už tu byl s nápadem: „Takhle mít rybník na návsi plný piva namísto vody, to by bylo něco.“ „Má to být,“ kývla bába a odletěla.

Starosta jen pokrčil rameny a pomyslel si, že to s tou vděčností bude všelijaké, ale co: „Jdeme si udělat smaženici,“ pobídl syna. Sotva se do ní doma pustili, přiběhl Janek od rybníka: „Starosto, starosto, napájel jsem koně z rybníka a voni mi tedˇ tancujou na dvoře rejdováka. Pojdˇ se na to podívat.“ „Nemusím být u všeho,“ bránil se starosta, ale nakonec šel. A opravdu. Koně se divoce motali po dvoře, ržáli a chvílemi se stavěli na zadní. Ale to nebylo všechno. V rybníce to doslova vřelo, rozbujaření kapři vyskakovali o překot nad hladinu a bláznivě mávali ploutvemi, štiky pískaly mezi zuby a kroužily piruety na ocasech, líni a candáti se pohupovali a nakrucovali a raci z potoka, do něhož tekla rybniční voda, si to vykračovali dopředu namísto pozpátku.

Čarodějnice, blesklo starostovi hlavou a hned si nechal podat džbánek. S překvapenými sousedy, kteří už také přiběhli na tu podívanou, si nabral džbánkem

vodu z rybníka a zhluboka se napil, připraven ji rychle vyprsknout, kdyby se mýlil. Ale nemýlil se, ve džbánku bylo pivo jako křen, jako malvaz. Bez meškání si nabral další džbánek, nedbajíc toho, jak mohutné mají sousedé otevřené pusy údivem. První se vzpamatoval Janek. Chytl další džbánek a napodobil starostu. Ohromeně si po mohutném doušku otřel ústa: „Pivo!“ Vydechl. „To je pivo!“ zakřičel a to už i ostatní mužští chytali, co bylo po ruce a lokali plnými doušky tu nenadálou dobrotu. Právě když si se starostou pečlivě rozplánovali, kolik rybníka bude na vypití pro vesnici a kolik na výdělek, přihnal se po rychlovlnce vodník Štěpánek až z Nového rybníka. „Co mi to tu vyvádíte, lidi. Voda, co jde z vašeho rybníka mi dočista pobláznila ztumpachovatěla všechny ryby v potoce i raky, žáby a vodní ptactvo!“ „Jen ochutnej, Štěpánku, sám uvidíš“, pobídl ho starosta a podal mu svůj džbánek. „Vždyť je to pivo“, podivil se Štěpánek. „Ale pivo patří do hospody a ne do rybníka, i kdyby bylo sebelepší“, namítl rozhodně na všechny historky sousedů, jak budou Štěpánovice slavné. „Podívejte se, kolika z vás už zamotalo hlavy“, ukázal na několik peroucích se postav na hrázi, jiní zase tmavou noc obohatili halasnými zpěvem, do toho kvákaly opilé žáby, ryby se také pokoušely o zpěv a raci ve vytržení přecvakávali vrbám kořínky.

Štěpánek už na nic nečekal. Ani starostová ho nemusela pobízet, aby z piva zase udělal vodu. Sám rychle našel čarovnou kytku pomněnku, položil ji na rybník a řekl vodnické zaklínání: „Vzpomeň si vodo zapomenutá, jakouže jsi vodou byla, než ses v pivo proměnila, ať jsi vodou zase v celé svojí kráse!“ Zabublalo to, zašumělo, zazurčelo a pak už bylo slyšet je prskání chlapů, kteří se v té chvíli přihýbali ze džbánků.

Tak přišli Štěpánovice o svůj pivní rybník, ale štěpánovické hospodyně toho na rozdíl od svých mužů nelitovaly, kdepak, všeho má být s mírou.

P o š ť á k

Sníh se sypal z mraků jako cukr z cukřenky a tou pohádkovou krajinou bíle nadýchaných stromů, pocukrovaných střech a zvonivých rampouchů jel svou každodenní cestou pošťák na kole. Vézt předvánoční pozdravy bylo pro něj obzvláště hřejivé, ale jinak ho mrazivý vítr zrovna dvakráte nezahřál, proto nepohrdl v několika chalupách pozváním na doušek něčeho teplého pro zahřátí. Odměnil se tu dopisem, tu čerstvými zprávami o okolním světě, které by jinak ani nepřišly v ta místa. Lidé ho proto rádi uvítali, mnohde se na něho již těšili a obraceli se k němu o radu, jako k člověku, který se vyzná ve světě i v písmu.

Místy jel na kole po prohrnutých či umetených cestách, jinde se s kolem brodil neporušenými závějemi, až byl po odsloužení celé štace notně znavený a vracejíc se do Štěpánovic přes Vlkovice, chtěl si ukrátit cestu. „Ještě tudlečky, kousek do kopce a pak to vezmu přes zamrzlý rybník, ať jsem dřív doma“, říkal si a zvesela vjel na ledový příkrov rybníka. „Drobet to klouže, ale půjde to“, pomyslel si, „ještě kousek a ….“ a byl v ledové vodě. Led se pod ním probořil a pošťák i s kolem měli o koupel postaráno. Pošťák nechtěl o kolo přijít a tak šlapal nohama vodu, plácal volnou rukou, kolo nepouštěl a ven se dostat nemohl. Najednou ho popadla silná ruka a šup, už byl venku a za ním letělo i kolo. Z díry v ledu se vynořila zelená hlava. „Díky Štěpánku“, zakoktal pošťák překvapeně.

„Ani v zimě nedáte vodníkovi spát! Na rybníku na návsi se prohání kluci a holky na želízkách, v lese každou chvíli prosekávají led pytláci, a když si najdu malý klidný rybníček na zimní spaní, zase mi sem spadneš ty“, trochu se mrzoutil Štěpánek. Ale pak se usmál. Podal pošťákovi malou lahvičku. „Na, lokni si trošku puškvorcové, ať nenastydneš a pak rychle utíkej domů!“ Pošťák si dal hlt, až mu skoro vyskočily před očima hvězdičky, ještě jednou poděkoval a potom pelášil i s omrzlým kolem domů.

Na Štědrý den nesl pošťák balíček s vanilkou, zázvorem i skořicí vonícího cukroví k malému rybníčku. „Štěpánku, nesu ti vánoční výslužku“, zaklepal na led. Štěpánek se vysoukal z ledových dvířek a podával pošťákovi krásného šupináče.

„I to nemuselo být“, děkoval se pošťák. „Já chtěl jen ještě poděkovat za záchranu, a když máme ty Vánoce, že by se zrovna šiklo drobet cukroví“, vysvětloval pošťák.

„My si na něm rádi s Eliškou pochutnáme. A až budeš o půlnoci v štěpánovickém kostelíčku zpívat Narodil se Kristus pán, zpívej pěkně nahlas, my budeme na potoce poslouchat jako každý rok. Nad hlavou nám bude svítit celé nebe a to malé dítě v jesličkách, jakoby vstoupilo až do srdce.“ Vodník se rozloučil slovy: „Požehnané Vánoce, pošťáku.“ A pošťák mu s úsměvem odvětil: „I tobě Štěpánku a na tom zpívání si dám záležet“.

Vodník Štěpánek a sumec

Štěpánek si na svém vrbovém sedátku spravoval vodnickou botu, ale nějak se mu to nedařilo. „Chtělo by to už novou. Ještě k tomu se valí černé mraky, skoro na tu práci není vidět.“ Od Lišova mu posvítil pořádný blesk a hned druhý blýskl od Zvíkova, ale to už se spustil takový liják, že i vodník zalezl do své chalupy. Čekali s Eliškou, že to brzy přejde, ale burácení neustávalo a proudy deště bičovaly hladinu rybníka, až se do střechy vodnického domku začaly dělat díry. Rozbujnělá voda chaloupku rozhoupala. Štěpánovickým potokem se sem valily vlny vody, vyrvávaly rákosí a razily si cestu i k lukám. „Ve Štěpánovicích je zle“, usoudil Štěpánek a hned se tam s Eliškou vydali.

Na návsi už bezradně stála řada lidí. Rozběsněný potok se opíral vší silou o oblouky mostu ve snaze odstranit tuto kamennou překážku z cesty a podemílající se břehy děsily zlostným hukotem. Báli se jak tento nerovný zápas mostu a vodního živlu skončí, jiní vynášeli vodu ze svých chalup, protože jiné potoky se valily přes jejich stavení z polí a luk, aby nakonec přidaly své vody k hučícímu proudu. „Štěpánku, pomoz nám“, volali lidé s nadějí. Štěpánek vstoupil do divokého proudu, kam by se člověk nemohl odvážit, popadl potok za pačesy jako koně za hřívu a „Vijó, divochu, zanech most mostem a uháněj rozprostřít svou sílu do luk za vesnici, kde už nenaděláš tolik škody. Přidejte se potůčky z polí a vyhněte se lidským obydlím.“ Potůčky poslechly hned, potok se chvíli vzpínal posilován neustálým deštěm, snažil se Štěpánka setřást, ale nakonec se zklidnil a udělal, co vodník chtěl. Konečně ustal déšť i bouře, nad zaplavenou krajinou se vracel mír a klid. Eliška našla Štěpánka na hrázi – usnul únavou. Ustlala si vedle něj, aby dospali zbytek noci.

Ráno se šli podívat na svůj dům a co nevidí. Z pobořených stěn ční veliká fousatá hlava. Sumec – no skoro jako stodola. „Co děláš v našem domě“, zeptal se mírně Štěpánek. „ Pch, teď je to můj dům a můj rybník. Zmizte odtud“, zavelel sumec. Štěpánek byl moc unavený, věděl, že by v té chvíli na sumce nestačil. Asi ho tam zanesla odněkud ta velká voda. Vrátili se na hráz, zrovna tam přišli Štěpánovičtí. „ Chceme ti poděkovat Štěpánku, že si nám s tou divokou vodou pomohl a nebylo ještě hůř. Už tak natropila škody. Kdoví jak by to dopadlo, kdybys jí nezkrotil“, děkovali.

„A co že jsi tak smutný?“ Štěpánek s Eliškou jim pověděli o nezvaném hostu. „Teď musíme zase pomoci my vám,“ rozhodli sousedé a dali hlavy dohromady. Nejstarší rybář nakonec řekl: „ Možná bych si věděl rady. Sumci jsou strašně nafoukaní, tak snad to zabere“. Utrhli si duté stéblo a volali jim do vody na sumce jeden po druhém. „Sumče, ty žblabuňko nevykvašená“, volal první. „ Pche“ zavrtěl se sumec. „Močálníku ubahněná“, zavolal druhý. „Pcha“, řekl si sumec. „ Blumajzníku štrumajzlíkovej“, volal třetí rybář. Sumec pořád nic, jen trochu zelenal a modral.

„Ty pilišníku kadeřavej“, zvolal čtvrtý rybář. Sumec blýskl očima. „ Ty kachnožroute uplácanej“, zakřičel pátý rybář. Sumec zlostně mávl ocasem, až voda vysoko vystříkla a zkropila všechny přítomné. „Ty votlemajzníku kropenatej“, křikl šestý rybář. Sumec začal vzteky rudnou a chystal se prudce vyrazit na ty drzouny.

„Ty čulibrku začvaňhanej“, zavolal Štěpánek a bum, rána jako z děla, sumec vzteky prasknul.

Štěpánek s Eliškou si postavili nový domeček a z té veliké sumčí kůže měli nové boty nejen oni, ale i všichni rybáři ze Štěpánovic. Dědily se po řadu generací a nikdy se neroztrhaly.

Duhový most pro volavku

Jaro přineslo Štěpánkovi a Elišce krásné překvapení v podobě volavek, hnízdících ve vysokých borovicích v lese – Borku. Bylo krásné pozorovat letící ptáky nad hladinou rybníka i jejich důstojný lov. Eliška měla krásného hebkého peří, co trousili po hladině rybníka, na dva polštáře a jaká to byla radost, když se volavčí hnízda začala hemžit mladými volavkami. Volavčí rodiče se měli co činit, aby jejich mláďata dobře rostla. Jedné noci, když všechno v hnízdech spalo, se vraceli muzikanti z Miletína. Jak byli rozkuráženi z taneční veselice, chtěli si tu noc ještě nějak zpestřit. I vymysleli taškařici na bázlivého Jáchyma. Trumpeťák Matěj zaběhl do křoví a notný kus všechny předběhl. Natáhl si svou bílou košili přes hlavu a už s hrozitánským huhláním a kvílením vstoupil u Borku ostatním do cesty. Měsíční světlo ho proměnilo v pravé strašidlo a Jáchym, který na rozdíl od ostatních nic netušil, s jekotem v hrůze prchal neuvěřitelnou rychlostí k vesnici. Ostatní muzikanti se smáli, až se za břicha popadali, ale po chvíli je smích přešel. Jejich veselý kousek vylekal volavky a jedno mládě vypadlo z hnízda. Co teď, tak vysoko nikdo nevyleze a volavčí rodiče také nedokážou své mládě vynést zpět. Zůstane-li na zemi, zahyne hlady nebo ho sežere liška. Matěj vzal mládě pod kabát a druhý den ráno ho donesl Štěpánkovi. „ Můžeš ho nějak zachránit, Štěpánku?“ poprosil. Sluníčko duhově hrálo v kapkách ranní rosy a Štěpánek rozmýšlel. „ Už vím jak na to“, řekl po chvíli.

„Udělám pro ni duhový most“. Dali volavku Elišce a šli všichni k Borku. Tam Matěj zaryl rýčem v místě, kde mu Štěpánek ukázal a vytryskl pramen. Štěpánek na něj hodil třezalkový koření, šupinu z nejstaršího kapra, něco zamumlal a už sluníčku vstříc letěl vysoký gejzír vody. Štěpánek ji vábil vodnickými kouzly výš a výš, až duhový sedmibarevný most sahal k volavčímu hnízdu. Eliška postavila volavku na jeho začátek. „Honem utíkej“, pobídla ji. A malá volavka běžela po barevném mostě vzhůru, až do svého hnízda. Volavčí rodiče zakroužili nad Štěpánkem, Eliškou i Matějem jako by děkovali. Pramen se zase schoval do země. Matěj šel zahrát Elišce a Štěpánkovi hezkou písničku.

Pověry, popravy, katastrofy

Každé místo má své zvláštní kouzlo, své příběhy. Poslední štěpánovická pověra pochází z let před první světovou válkou, kdy byla zavedena autobusová doprava a všechny děti toužily podívat se do Českých Budějovic. Rodiče (možná proto, aby ušetřili) si však vymysleli příběh. „Každý, kdo do Budějovic prvně přijde, musí překousnout u Samsona na náměstí řetěz“. Zájem dle kroniky rychle opadl.

Nejoblíbenější a nejrozšířenější pověrou byla samozřejmě strašidla. Klasickými postavami byli Polednice, Hastrman, ale také Ohnivý jezdec, který v noci jezdil po polích a strašil hlavně svým zjevem a plamenným koněm. V lesích okolo vsi se zdržoval nejen Hejkal, který svým křikem ha hou, ha hou, člověka omámil a nechal ho zabloudit, ale i Divé ženy, které se vrhaly na osamělé chodce v lese a ten, kdo uslyšel jejich smích, zešílel. Zajímavou postavou z pozdější doby je i Zaříkávač, který svolával duchy, ti se pak slézaly s voláním: „ Co pán poroučí,“ mu splnili každé přání.

Kromě nadpřirozených divů a čárů se staly i zcela konkrétní vraždy. Tak například v roce 1424 se při mučení přiznal Duchoň aneb Janek aneb Prlenec z Miletínka, že zabil na poli svého švagra Martina ze Štěpánova. Dal mu ránu kordem, protože se s jeho sestrou v manželství nesnesli.

Došlo dokonce i k sebevraždám. Třeba roku 1586, kdy neopatrností šafářky došlo při převařování másla k požáru na dvoře Vranín. Zoufalá šafářka sama skočila do plamenů. Dvůr shořel do základů i s jejím tělem.

Ve Vraníně se vůbec děli podivné věci. Šafářka (předchůdkyně oné sebevražedkyně) odešla zkontrolovat děvečky, a když se vrátila do světnice, měla dítě „ prohandlovaný“. Místo jejího chlapečka ležel na slámě asi devatenáctiletý chlap, oči mu jiskřily, ruce měl jako kočka s drápy a nemluvil, jenom vrčel.

Samozřejmě, že všechny příběhy nemusí být pravdivé. Třeba pro srovnání v kronikách jsem se dočetla zprávu o Kristíně Cihlové ze Štěpánova, která byla

27. ledna 1588 upálena v Třeboni, protože očarovala Šimona Chlastu, aby zapálil stavení sedláka Maříka ve Štěpánovicích. Nina Bonhardová17 tento námět ve své knize Polyxena zpracovala úplně jinak. V prvním díle této knihy přivádí spolu s Polyxenou na rožumberské panství i jezuity, kteří se ve vesnicích snaží obrátit lidi z bratrské víry.18To se však Marii Chlastové rozené Cihlové vůbec nelíbilo, a protože byla žena výřečná a rázná, vyhnala jezuity ze své chalupy a obraz svatého Ignáce jim narazila na hlavu a proto jí upálili.

Ani 20. století nezůstává pozadu v hrůzných událostech. Opět na dvoře Vranín tentokrát v srpnu roku 1910. Okolo místních rybníčků se konal lov na kachny. Při obědě si střelci vzpomněli, že jednu kachnu u rybníčků zapomněli. Poslali pro ni šafáře (39) a ten si s sebou vzal dceru (15). Když děvče plavalo pro kachnu, začalo tonout, otec pro ni skočil, ale ranila ho mrtvice. Jedna kachna stála tedy dva lidské životy.

V roce 1913 se zasypal v pískárně u mlýna Sosní mladý dělník Josef Svoboda. Při kopání písku si oddělal podkop, který se na něj sesunul a celého ho zavalil tak, že koukala jen hlava s fajfkou, ale tíhou písku byl zadušen.

V roce 1921 se přiženil do Štěpánovic k Vobejdům Václav Míšek zedník z Hlíny. Ten měl ovšem časté rozpory s výměnkáři a tyto hádky vyvrcholily roku 1926 v tragédii. Míšek při sekání dřeva schválně smrtelně zranil starého výměnkáře. Pak vešel do světnice a sekerou zabil i výměnkářku ranou do hlavy. Poté se oběsil ve stodole nad mlatem.

Poslední neobvyklou událostí byla snad jen veliká polární záře viděná v únoru roku 1950 od 22.00 – 1.00 hodiny noční.