Historie obce

Uveřejněno s  laskavým svolením

Jany Mezerové – Gregorové

(autorky seminární práce z dějepisu)

ZŠ a MŠ Štěpánovice děkuje za poskytnutý materiál.

Slova autorky seminární práce úvodem:

Proč jsem se rozhodla zpracovávat toto téma? Protože tu žiji, protože se mi tady líbí, protože jsem (podle některých světoběžníků) lokální patriot.

Chtěla jsem hledat, zkusit dát dohromady informace o této vsi. Vidět, alespoň na těchto stránkách, vývoj mně známých míst a budov, od jejich vzniku po současnost. Jedním z důvodů pro tuto práci je i fakt, že před několika měsíci ztratil odpovědný pracovník Jihočeského muzea nejstarší kroniku naší obce, což zasadilo mé citlivé povaze hlubokou ránu, ale i mé lenosti, protože sháněním informací je teď mnohem těžší.

Při hledání zdrojů informací jsem objevila v naší obci několik historických nadšenců. To mě příjemně překvapilo, i když si stále myslím, že většina zdejších obyvatel miluje svou rodnou vísku jen proto, že leží v půli cesty mezi Regentem a Budvarem. Přesto alespoň kvůli té hrstce v čele a 95 letým panem Josefem Antoněm, který věnoval celý život „Štěpánovicům“ a psaní jejich kronik, se pokusím podívat se na Štěpánovice v proměnách století.

Duben 1998

Štěpánovice v proměnách století

Stránky z historie 14 – 19 století

Obec má 129 domů a 688 obyvatel. Leží na státní silnici mezi Lišovem a Třeboní. Starý gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, opravami znesvářený, měl již r. 1356 faráře. V kostele jest kamenná křtitelnice z r. 1515 a dřevěná socha Panny Marie, umělecky velmi cenná…..1

Ze 40. let 20. století se přeneseme na úplný začátek. Písemné zprávy o přesném vzniku této obce neexistují. Patrně vznikla jako řada jiných v okolí na přelomu 13. a 14. století. Její pojmenování Sthiepanov, Sczepanow, Scziepans, Sstiepanow, Styepanow, Štěpánov je přídavné jméno, které vyžaduje doplnění podstatným jménem – dvůr nebo statek. Jméno tedy pochází od osoby jménem Štěpán, která však není historicky doložená. Tvar Štěpánovice, uváděný od 15. století, je 4. pád jména Štěpánovici = Štěpánovi potomci.

Existence kostela je doložena již z roku 1356, kdy fara patřila k Chýnovskému děkanství.

Nejstaršími známými držiteli vsi byli páni z Landštejna, kteří vlastnili Štěpánov a Ledenice. Roku 1359 se stávají majiteli bratři Jan, Mikuláš a Vítek, po nich roku 1362 Vchyna. Ve 14. století je ve Štěpánově zemanský dvůr jehož majitelem je Jan Vladyka řečený Liška ze Štěpánova.2

V roce 1398 se obyvatelům Štěpánova dostává privilegia od vrchnosti pána Viléma z Landštejna, tehdejšího nejvyššího komorníka českého království. Je jim uděleno právo odúmrtí, aby mohli se svými volně kšaftovati3

V 15. století se držitelkou Štěpánova stává Eliška z Landštejna, již toto zboží vynášelo 40 kop pražských grošů. Po její smrti zdědili zboží její synové Jan a Vilém, kteří v roce 1419 prodali za 400 kop grošů pražských a novým majitelem Štěpánova, Ledenic a vsi Zaliny se stal Jan Tožic z Vidova. Na část vsi si však dělal nárok i Oldřich z Rožumberka. To už však dochází k husitským bouřím a Oldřich je zapřisáhlým nepřítelem husitů. Takže když husité včele s Janem Bzdinkou a Janem Čapkem ze Sán táhnou k Třeboni plenit Oldřichovo panství, jsou vypleněny Štěpánovice. Kostel je vykraden a ztrácí faráře. Oldřich kupuje od Jana Tožce jeho podíl a celá ves je připojena k třeboňskému panství, čímž ovšem musí Štěpánovičtí platit dávky i za opuštěné třeboňské grunty, které jejich držitelé opustili z obav před husity.

Oldřichův syn Jan z Rožumberka přejal po otci mnoho dluhů a byl nucen své obce zastavovat. Roku 1458 zastavil Štěpánovice Hanusovi a Dorotě Gnauerovým z Hory u Jindřichova Hradce a roku 1475, pak spolu se Smržovem, Jírovi z Lomnice za 210 kop pražských grošů.

Po Janově smrti se správy statků ujímá Jindřich z Rožumberka. Ten je

kvůli špatnému zdravotnímu stavu předává bratru Vokovi. To už ve vsi bylo 35 usedlých hospodářů. Za panování Petra Voka z Rožumberka se na jaře roku 1611 zmocnili Pasovští Budějovic, Hluboké, Lišova a táhli na Třeboň. Část vojska se utábořila na polích před Štěpánovicemi. To už se jednalo o výpalném pasovskému vojsku, aby opustilo jižní Čechy. Petr Vok se zpočátku bránil, ale prosby pánů Malovců na Hluboké a obcí lišovské a štěpánovické podlehl. Starý pan Rožumberk několik měsíců před smrtí nechal v Kutné Hoře zmincovat rodinné klenoty na 48.000 kop grošů. Na poli mezi Štěpánovicemi a Lišovem 9. června 1611 vyplatil smluvenou částku plukovníkovi pasovského vojska Lorenzu Ramé.

Po smrti Petra Voka zdědil třeboňské panství Jan Jiří ze Švamberka. Ten je předal svému synu Petrovi. Petr patřil k odpůrcům Habsburků a činně se zúčastnil stavovského povstání. Také proto období třicetileté války bylo pro Štěpánovice a okolní obce velmi krušné. Poloha Štěpánovic na silnici vedoucí z Č. Budějovic do Třeboně způsobila, že císařská vojska tudy několikrát protáhla, což sebou neslo břímě ubytování a stravování vojáků. Část vsi byla vypálena císařskými vojáky už na začátku války v listopadu roku 1618, kdy císařští v čele s Karlem Bonaventurou Buquyem byli poraženi hrabětem Matyášem Thurnem poblíž Dunajovické Hory a Horního Miletína.4

V následujícím roce, když Don Baltazar Marradas, tehdejší majitel hlubockého panství, podnikl noční nájezd na Třeboň a zde byl krvavě odražen. Pomstil se třeboňskému vladaři tím, že mimo jiné vypálil i zbytek Štěpánovic. Po porážce na Bílé Hoře se císařská vojska zmocnila Třeboně a správcem panství se stal Vilém Slavata, který přinutil rozběhlé obyvatelstvo Štěpánovic, pokud zůstali naživu, k návratu. Shořela fara a kostel se stal filiálním. Byl filiálkou ledenické fary, tato závislost byla zrušena až v roce 1738 kněžnou Eleonorou ze Schwarzenbergu pro velikou vzdálenost.

Po válečných letech nastává klidnější období. Roku 1660 bylo třeboňské panství, tedy i Štěpánovice, prodány Schwarzenbergům. Problémy byly jen s občasnými požáry (169, 1711), nedodržování robotních dávek a věčného sporu o vodu (v případě vyschnutí o bláto) z potoka vedoucího k mlýnu Sosní.5

Štěpánovice patřily po dlouhý čas k třeboňskému panství až do roku 1849. Od toho roku k lišovskému okresu a budějovickému kraji. Od 1. září 1868 náleží k budějovickému hejtmanství a lišovskému soudnímu zřízení.

Bližší seznámení…

Štěpánovice jsou poměrně rozlehlou obcí, i když se na první pohled zdají jen dlouhou řadou domů podél hlavní silnice. Dají se rozdělit na pět částí. Samozřejmě centrem je „Náves“. Jižní strana směrem k Vlkovicím se nazývá „Pazderna“, podle chalup, ve kterých se sušil a zpracovával len. „Půstata“ se nazývá konec vesnice směrem k Lišovu. „Skalice“ podle skal či skalin dřívější osada, nyní dioritový lom 0,5 km od obce. A samozřejmě „Vystrčilka“ nazývaná podle několika chalup vystrčených směrem k Třeboni.9

Hlavní silnice spojující České Budějovice a Třeboň byla postavena v létech 1740 – 1747, kámen pochází z lomů pod Borkem. Na silnici panoval vždy čilý ruch a stále panuje. Zpočátku ji využívali formani, přepravující zboží a lidi. Stavěli a nocovali v hostinci U Kosářů, kde byl hostinec už od roku 1635. Do stájí se vešlo až 10 koní.

Podél silnice byly zpočátku osiky, které ovšem brzy shnily a až kníže Schwarzenberg věnoval silnici kaštany a jasany.

Na přelomu 19. a 20. století neexistovala žádná doprava. Místní ženy vycházely ve 2-3 hodiny ráno každý čtvrtek nebo v sobotu na trh do Českých Budějovic. Chodily bosy, aby ušetřily boty. Na zádech nosily těžké nůše s máslem, tvarohem, vejci a drůbeží.

První automobily projížděly vesnicí v létech 1908 – 1910. V roce 1912 byla poprvé zavedena autobusová linka České Budějovice – Třeboň. Autobusy měly pouze gumová kola bez pneumatik, takže docházelo k časté poruchovosti a nepravidelnosti ve spojení.

V roce 1914 byly autobusy zabrány pro vojenské účely, proto se na krátkou dobu opět vrátila koňská pošta. V roce 1939 byly autobusy opět staženy a jen jednou denně jezdil autobus z Třeboně do Č. Budějovic. Po roce 1945 byla pravidelná linka.

S rozvojem dopravy souvisí i zrychlení poštovní služby. V 50. letech 19. století se chodilo pro poštu do Lišova, bylo jí málo a noviny odebíral pouze farář, učitel a revírník. Za doručení dopisu se platil jeden krejcar.

Poštovní úřad v obci byl zřízen v roce 1902, telegrafní služba v roce 1911 a telefon byl zaveden na poštu až v roce 1935. V současné době tvoří doručovací obvod nejen Štěpánovice, ale i 7 dalších obcí, mezi ně patří i dvůr Vranín a lom Skalice.

Vesnice Vranín

První písemná zmínka pochází z roku 1385, kdy patřila Mikšíkovi z Vranína. Od roku 1379 byla držitelkou Kunka z Vranína, ale za nepokojů roku 1404 byla vesnice vypálena a nikdy jako vesnice znovu vystavěna nebyla. Pozemky přešly do správy kláštera v Třeboni. Zůstaly zde jen 3 malé selské usedlosti. Jejich pozemky byly zatopeny při stavbě rybníka Svět. Za tyto pozemky dal v roce 1576 stavitel Jakub Krčín vranínským postavit velký ovčín, celý dvůr však v roce 1586 vyhořel a byl znovu vystavěn až v letech 1872 – 1874.

V 70. letech 20. století se celý Vranín skládal z velkokapacitního kravína a několika bytovek pro zaměstnance statku. V současné době se v nejstarší budově nalézá výkonná žampionárna a v pomocných provozech velkosklad zeleniny a ovoce.

Lom Skalice

Jde o 6 km dlouhou žílu pyroxenického dioritu. První pokusy o těžbu byly v době před první světovou válkou. Po roce 1939 byl nájemcem Jaroslav Benda11, který zde těžil kamen pro výrobu náhrobních pomníků. Po něm následovala řada dalších soukromých těžařů. Od roku 1954 patří lom družstvu Jihokámen Písek, který zpracovává kámen přímo na místě dodnes. Štěpánovický diorit, obchodně nazývaný syenit, tvoří například dlažba třeboňského náměstí nebo Senovážného náměstí v Českých Budějovicích

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud…………

Ve Štěpánovicích se tak stalo 1. 6. 1927. Už v roce 1926 bylo ustanoveno elektrárenské družstvo v čele s řídícím učitelem Emilem Šarapatkou, který v tomto směru vyvíjel velké úsilí. Zapojení se oslavilo průvodem s hudbou. Náklady na stavbu elektrické sítě činily 146.951,- Kč. A poslední splátka za ní byla splacena Povltavskému elektrárenskému svazu až v roce 1945.

Hasiči

Před zavedením elektrického osvětlení se svítilo petrolejkami, což zapříčinilo množství požárů. Hasičský sbor fungoval v naší obci od roku 1894. Zpočátku vlastnil jen malou stříkačku, ale už v roce 1897 zakoupili za 700 zlatých čtyřkolovou jednoproudovou stříkačku a v roce 1934 motorovou za 28.000,- Kč. Nikdy nemuseli hasit žádný velký požár. Když se z hasičů stal požární sbor, obdrželi mnoho cen a vyznamenání, z nichž má nejdelší název Prapor Ústředního výboru svazu požární ochrany v Praze z roku 1978.

Současná činnost Sboru dobrovolných hasičů spočívá nejvíce v přípravě a pořádání Hasičského plesu, nácviku dětí na hasičské závody.

Sokol

To, co ovšem funguje stejně dobře jako před 70. lety, je TJ Sokol. Založen byl v roce 1920, ale v roce 1932 se rozpadl a svou činnost obnovil až v roce 1938. Hokejový oddíl založený v roce 1951 neměl dlouhé trvání pouze 2 roky, ale zato oddíl kopané založený v témže roce drží svou tradici dodnes. Fotbalové hřiště bylo spolu s kabinami postaveno v roce 1954.12

V roce 1955 se 5 členů zúčastnilo spartakiády ve Znojmě. V roce 1970 byla k 50. výročí založení uspořádána ve Štěpánovicích okrsková spartakiáda na fotbalovém hřišti.

Oddíl badmintonu byl založen v dubnu 1981, do kterého chodila většina štěpánovických dětí. Ti, kteří u tohoto náročného sportu zůstali, dosáhli a stále dosahují výborných výsledků i v národních turnajích. Dalšími úspěšnými sportovci jsou stolní tenisté, kteří se během 4 let od založení probojovali z okresního přeboru až do II. národní ligy Čech.

K fotbalovému hřišti (1954) a Sokolovně (1962) přibyly roku 1986 tenisové kurty.

Data, události, zajímavosti – 20. století

28. října 1918

Zpráva o převratu v Praze byla telegraficky zaslána tehdejšímu starostovi obce Janu Kándlovi. Převrat byl oslaven lampionovým průvodem za zvuků hudby. Uspořádali ho Jan Matha a řídící učitel Jan Houska, který přednesl projev „Česká samostatnost“. Při průvodu byl stržen z poštovního úřadu znak Rakouské říše – dvojhlavý orel.

Život po 15. březnu 1939

Jako v každé obci musely být již druhý den okupace zavedené německo – české tabulky – RECHTS FAHREN. Změna jízdy po silnicích v této obci proběhla bez problémů. Zato s tabulkami označujícími dvojjazyčně název byly komplikace. Hned druhý den po jejich umístění na státní silnici, byl sloup s tabulkou STEPANOWITZ vytažen a vhozen do rybníka. Po zásahu četnického sboru byl znovu osazen. Po několika dnech však Josef Antoň a Jan Lexa uřízli během noci okraj s německým názvem. Ačkoli státní silnice byla hodně frekventovaná, zůstaly tam pouze české nápisy po dobu 18 měsíců.

Konec války

Začátkem roku 1945 bylo 10 štěpánovických občanů totálně nasazeno u Valašského Meziříčí.

V únoru bylo do obce přivezeno 186 uprchlíků z Východu, převážně ženy, děti a starci. Byli ubytováni ve škole ve 3 třídách. Správcem byl určen řídící učitel Čtveráček a spolu se starostou Antoněm se o ně museli postarat pod dohledem Německé strany Lišova.

Po březnovém bombardování Českých Budějovic se občané stěhovali do okolních obcí.13Budějovické jatky a mlékárny byly poškozeny bombardováním, a proto byly v Lišově zřízeny jatky a v okolních obcích bylo občanům rozdáno vybavení na výrobu másla a nařízeny jeho dodávky.

V dubnu obcí projížděli němečtí vystěhovalci se snahou dát se zajmout a odzbrojit americkou armádou. S nimi odjeli i vystěhovalci, kteří se v únoru v obci ubytovali.

5. května bylo hlášeno, že obcí projede sovětská armáda, nastal zmatek v řadách prchajících německých vojáků. Celá ves byla zaplavena zahozenými zbraněmi a střelivem. Bylo sebráno několik vozů zbraní, nalezené potraviny byly zaslány Červenému kříži do Lišova, koně zůstali v obci. Večer pak v místním hostinci proběhlo oficiální uvítání sovětských vojáků starostou p. Antoněm a bývalým legionářem Františkem Janů.

10. června nastoupilo 17 mužů vojenskou povinnost na ochranu hranic a začalo školní vyučování.

Oběti druhé světové války

Václav Kolečka – padl na barikádě v Praze

Emil Babka a Jan Kukačka – popraveni po atentátu na Heydricha

Karel Mejta, Matouš Čížek, Alžběta Špačková – koncentrační tábor Osvětim

Václav Černý – nálet při totálním nasazení

Poválečné budování

1960 – dokončena výstavba budovy MNV, umístěné na návsi. V objektu se nacházejí požární zbrojnice, pošta a knihovna.

1955 – 1962 – výstavba Sokolovny jako víceúčelového zařízení pro pořádání tanečních zábav, pro zajištění potřeb sportu, z kterého vynikl a stále vyniká badmintonový klub a stolní tenisté a samozřejmě, jak doba vzniku napovídá, i pro řádné schůze, sjezdy, oslavy MDŽ…..

v 60. létech byla vybudována požární nádrž v zimě sloužící jako kluziště, v létě pak sportovním rybářům.

Po zrušení dvou soukromých prodejen byla až v roce 1969 postavena prodejna Jednoty naproti Sokolovně. O 100 m dál u hlavní silnice byl zřízen hostinec Jednoty na místo tří soukromých hospod. V roce 1978 byl rekonstruován po autohavárii nákladního automobilu, který prorazil čelní zeď a zastavil se až u výčepu.

Nejveselejší ( alespoň z mého dnešního pohledu ) bylo však budování Jednotného zemědělského družstva.15První agitační schůze měla proběhnout 17. dubna 1949, ale jak se kronikář rozčiluje:“..přes včasné a řádné seznámení s termínem se žádný zemědělec této schůze nezúčastnil!“ Ani dalších 6 let se agitace nesetkávala s úspěchem a místní rolníci si dál vesele neplnili dodávkové úkoly. Situace se však vyhrotila a 21. ledna 1956 došlo k ustanovující schůzi za přítomnosti 36 členů. Do roku 1959 už vstoupili všichni. Družstvo začalo hospodařit na 320 ha půdy, byl proveden svod veškerého dobytka, který se podle kronikáře :“mnohdy neobešel bez pláče“. Prvním předsedou se stal Karel Přibyl a po něm mnozí další mezi nimi i ing. Jiří Jelínek, ke kterému kronikář připojil i nenápadnou poznámku:“..1969 opustil republiku“.

Z počátku mělo družstvo velké problémy. V roce 1959 klesla pracovní jednotka z 11 na 5 Kčs, členové nepobírali žádné rodinné přídavky ani nemocenské dávky, za to si museli platit důchodové pojištění. V zimních měsících nebyly žádné příjmy, ale zemědělci veškerou nepřízeň překonali. Jediné, co je opravdu trápilo, byla neuvědomělá mládež, která – dle slov kronikáře: “..nechtěla vstupovat do JZD, obhajující se slovy, že i na vesnici chtějí žít jako lidé a mnoho mladých a zdravých mládenců, by se nemohlo oženit jen proto, že by byli „jézeďáci“, čímž by nebyli tak existenčně zajištěni jako dělníci“. Všechny problémy byly vyřešeny sloučením všech okolních družstev, vytvořením JZD Svornost v Lišově v roce 1971.

Události roku 1968

Ještě naposled budu citovat kroniku JZD Svornost: “Politické události v roce 1968 se v naší obci neodrazily, neboť zemědělská práce váže lidi ke svým povinnostem a každý chápe, že není možné chod zemědělství narušit kvůli politickým cílům a změnám vyvolaných neodpovědnými živly“.

Žádné další zmínky neexistují. Mohu tedy vycházet jen ze zpráv místních obyvatel, takže nebudou tak historicky přesné a z mého dnešního pohledu mi připadá, že se začínají podobat legendě. Již při zjišťování přesnějšího počtu jsem narazila na nepřesné odhady od 50 až po 400 vojáků.

Přijeli 23. srpna 1968, přijeli už po vedlejších cestách, přece jen už byli domluvení alespoň na tom, že nebudou s tanky ničit hlavní silnice. Mně bylo tenkrát 18 let a všechno jsem sledoval s velkým napětím. Jich bylo okolo 150, když nepočítám ženy, které s sebou vezli. Jezdili denně kolem našeho domu polní cestou do lesa zvaného „Zadní vejsluní“, kde měli svou základnu, ukázkové zákopy a zemljanky. Okolí si dokonale upravili. Z mechu, brusinek a ze všeho, co v lese našli, si sestavovali různé obrazce a hesla jako – Proletáři všech zemí spojte se aj.! Byli to převážně Ukrajinci, měli s sebou různé noviny a příručky, ve kterých se psalo, že Československo je plné kontrarevolucionářů a stále se nás ptali, kde jsou. Nejspíš si takového kontrarevolucionáře nedovedli ani představit, ale věřili tomu, co měli napsané. Po celou dobu chodili hlídat vodárnu, měli strach, aby jim nějaký kontrarevolucionář neotrávil vodu, ale většinou se spíš chodili dívat, jak hrajeme na hřišti fotbal. Většina lidí s nimi nechtěla nic mít, ale našli se i šmelináři. Kupovali od nich benzín, hodinky a taky holicí strojky. Velitelé chodili téměř každý den do hospody. Byli zvyklí na vodku, ale ne na pivo, takže se po pěti pivech nebyli schopni dostat zpátky do lesa. Koncem října odjeli, zbylo po nich skvěle postavené a upravené tábořiště , možná, že teď by to byl neobvyklý památník, jenže tenkrát měli lidi vztek a tak všechno zničili“.16

Léta 70. – 80.

Zdroje informací 70. – 80. léta jsou tendenční a nezajímavá. Plné akcí „Z“, činností SSM, ČSŽ, ZO SČSP a podobných hrůzných složek NF a též činností funkcionářů MNV. Za záslužnou činnost v těchto letech považuji jedině udržování masopustní tradice, stavění máje a III. setkání rodáků v roce 1989.

V 90 létech došlo v obci k rychlému rozvoji.

1990 – rekonstrukce bývalého hostince „U Kosářů“ na Motorest Non – stop

1991 – obecní vodovod (polovina obce byla v důsledku meliorací bez vody),

zavedení I. stupně základní školy

1992 – 1993 – odvod splaškových vod kolem Návesného rybníka a jeho následné vyčistění a zarybnění pro milovníky rybolovu v obci

1994 – přestavba kabin na fotbalovém hřišti a po 120 letech obnovení rybníka u lesa Malý Vranín – místní koupaliště

1995 – dokončena čistírna odpadních vod

1996 – rekonstrukce staré školy na 9 sociálních bytů

plynofikace celé obce a provedení telefonní sítě v 1/2 vsi

1997 – oprava místních komunikací ke konci roku 236 č.p.,568 obyvatel

POZNÁMKY A ODKAZY

1. Vlček V.: Historie kraje lišovského. Strakonice 1941, str.70

2. Jeho existence je doložena v prodejní knize. Ve městě Třeboni na den sv. Vavřince mučedníka božího léta 1378 prodává tak řečený Podlavička z Domanína k věrným rukám poctivého muže Johannise distifiska de Sthiepanow.

3. Vlček V.: Historie kraje lišovského. Strakonice 1941, str. 76. Ve své závěti mohli odkázat statek či živnost podle své vůle – důležitá hospodářská výsada.

4. Horní a Dolní Miletín vzdálený 2 km od Štěpánovic. Dunajovická Hora – dříve dioritový lom, nyní zatopený, poutní místo, křížová cesta.

5. Mlýn Sosní – 1 km vzdálený od Štěpánovic směrem na Miletín. V sousedství je bývalá pískárna. Nyní jsou v prostorách mlýna dřevozpracující provozovny.

6. V novodobějších historii byla v této budově umístěna knihovna, klubovna pionýrů a SSM, sklad CO, dokonce i posilovna. V současné době je zde po rekonstrukci 9 sociálních bytů (1996 ).

7. Podle záznamů faráře Václava Pretfohögla 15. srpna 1868 – listina nalezená v cínovém pouzdře v základním kameni při přestavbě v roce 1996.

8. Na štěpánovickou školu vzpomíná i spisovatelka Anna Sedlmayerová, která se narodila ve Vraníně a od roku 1919 navštěvovala školu ve Štěpánovicích. Sedlmayrová Anna: Zelené pastely, Praha 1964, str.15 „Chodili jsme spolu do téhož oddělení dvoutřídní školy, která byla ve Štěpánovicích, vzdálených slabou hodinku chůze. Z Vranína nás chodilo pár. Velcí kluci, kteří mě ignorovali, Marjánku a Aničku, které mě obdivovaly a kluci cestářů. To byli moji partneři. Ve škole se mi líbilo. Byla maličká, se síní plnou dřeváků, jak se děti vyzouvaly jenom do tlustých, plstí podšitých ponožek, se zahrádkou, kde rostly řídícím pod okny vysoké a omamně vonící lilie, a se třemi pány učiteli, kteří byli všichni hodní“.

9. Nutno ještě připomenout, že tuto část obce obývám i já.

10. Antoň Josef: Kronika II, Ze starých pamětí.

11. Jaroslav Benda člen Krajského ilegálního vedení KSČ. V lomu pořádal schůze a dokonce i dvoudenní školení ilegálních pracovníků. Popraven při heydrichiádě v Táboře roku 1942.

12. Úspěšný na fotbalovém hřišti je i zvláštní oddíl TITANIC složený z hráčů starších 40 let.

13. 25. března bylo shozeno 6 bomb i poblíž Štěpánovic většinou v lese.

14. Pro srovnání volby z 30. května 1948. Z 15 členů zastupitelstva 2/3 komunistů, 1/3 bez politicé příslušnosti.

15. Jan Steffal: Kronika JZD Svornost. Tato kronika má sice úctyhodné rozměry 30x40x5 cm, ale za to jen krátkou životnost, pouze 1 rok. První zápis pochází z listopadu 1988.

16. Z vyprávění Miroslava T.

17. Bonhardová Nina: Polyxena 1, České Budějovice 1971, str.25 -30.

18. Bratrského vyznání obyvatelé Štěpánovic nebyli, za husitských bouří byly Štěpánovice z větší části vypáleny a vykradeny.